Zpátky do minulosti

Renault Club Pod Eiffelovou věží

Zpátky do minulosti

Kdo z nás se nechtěl vrátit do dětství, odskočit si ze shonu všedních dní do doby, kdy byl malý a nebo alespoň na místa, která měl jako malý rád. Když se pak na taková místa dostaneme, uvědomujeme si, jak se věci mění. Místo bunkru v úvoze stojí nový dům, les někdo vykácel a nový nezasadil, místo sběrných surovin je teď pobočka zahraniční banky a svazarmovské garáže, kde jsem poprvé vítězoslavně nastartoval po čtyřiceti letech stání a dvou letech pokusů o opravu dědečkův moped, nahradila luxusní restaurace a galerie.  Přesto, že skoro nic není stejné, stejně se na ta místa rád vracím a nevidím to nové co vyrostlo, ale vracím se o desítky let zpátky, vracím se do doby dávno minulé.

Možná si kladete otázku, proč se rozepisuji o věcech, které odnesl čas. Je to proto, že nás napadlo vrátit v čase ne sebe ale auto.



Dostali jsme opět pozvánku zúčastnit se World Series Renault v Le Mans, kam jsme jeli vystavovat náš klubový Renault 8. Když jsme se (my, kdož jsme jeli) domlouvali na podrobnostech cesty, napadlo Honzu Stokuče, že by nebylo od věci, projet se osmičkou po Paříži. Jakkoliv to byl nápad bláznivý, zalíbil se mi a vzal jsem ho za svůj. Ostatním se taky líbil, takže bylo rozhodnuto – Osmička se projede pod Eiffelkou po náměstí Concorde, které je známé z každé automobilové honičky a nesměli jsme zapomenout na slavný Vítězný oblouk a Champs Elyssées.

Cesta

Naložili jsme tedy osmičku na trajler a vyrazili. Pohybovali jsme se předpisově, osmdesátkou. Cesta ubíhala pomalu, ale ubíhala. Během ní dostal trajler jméno. Začali jsme mu familiérně říkat Kretén. Byl z půjčovny. Půjčuji si ho od nich pokaždé když někam vyrážíme a pokaždé má nějaký drobný problém. Většinou nefunguje elektrika, takže ho na poslední chvíli spravují, protože nejsem ochoten s něčím takovým jezdit. Tentokrát mi volal sám majitel půjčovny a pyšně oznamoval, že všechno svítí jak má. Toto tvrzení se sice ukázalo jako ne zcela správné, ale stačilo jen vyčistit kontakt jedné žárovky a bylo vše jak má být. Tedy až na jednu maličkost. Tlumič nájezdové brzdy. Ten pacholek měl zřejmě náhradní volno. Tím ovšem dal jméno celému přívěsu. Co přidání plynu to rána a co zabrzdění, to rána ještě větší. Po každé ráně se někdo z nás ozval: kretén. A tak mu to zůstalo.

Posádka expedice byla tedy složená z těchto osob: Mario Horák, Robert Husovský (Anarki), Honza Stokuč (100KUC), Martin Trsek (Márty), Laco Szuťányi, Vláďa Zumr (Lesshuhn) a já. Všichni dohromady jsme tvořili součást jízdní soupravy, jejíž hmotnost mírně převyšovala tři a půl tuny. Na palubě vládla skvělá nálada, o kterou se podstatnou část cesty staral Jan Werich a jím nádherně převyprávěný Švejk. Skvěle jsme se bavili a Anarki maskoval svůj spánek předstíraným čtením nějakého časopisu. Laco po probdělé noci dělal hvězdáře, ovšem se zavřenýma očima (stejně by přes střechu Espace houby viděl, nehledě na to, že s tím začal zhruba v poledně, kdy hvězdy prostě nejsou vidět).

Péervéčko mého Espace klidně pobrukovalo v otáčkách, které každému péervéčku dělají dobře, ukrajujíc každou hodinu 80 kilometrů z dvanáctisetkilometrové vzdálenosti, která nás dělila od Eiffelovy věže. O pohodu žaludku se začal velice záhy starat kuchař okultista (Mario), který kouzlil s našimi zásobami. Za volantem jsem se střídal s Mártym, který se s Espacem sžil už asi po dvou kilometrech a vytvořil s ním integrální jednotku. Často jsme zastavovali abychom se posilnili. Možná by bylo vhodnější říct, že cesta byly vlastně hody za přerušovaného přesunu.
Po setmění došlo i na kulturu. Na notebooku propojeném s autorádiem jsme si pouštěli výkřiky filmové tvorby. Mário sice zezadu halekal, že chce nějaké baby, ale vepředu jsme dělali, že ho neslyšíme. Jen si to představte, 7 chlapů v jednom autě a baby jen na monitoru. Bůhví, jak by to dopadlo.
Kolem půl páté ráno jsme přistáli přímo pod Eiffelovou věží a našli si místo k zaparkování ani ne 50 metrů od ní. Paříž spala. Nám se chtělo spát taky, ale nemohli jsme se nejít pokochat osvětlenou věží. Nemělo smysl hledat jakékoliv ubytování a tak jsme se nasoukali zpátky do auta, že si zdřímneme. Jen Honza trhnul partu a šel si ustlat do osmičky. Tvrdil, že to je proto, že ji má rád. Nám ale bylo jasné, že se bojí Mártyho fazolí.

Výstup

Jakmile nás ráno pošimralo do nosu skrz větve sluníčko a dusot zdraví chtivých Pařížanů a asi dvou opravdu krásných Pařížanek joggujících parkem (zbylé pobíhající spatřené Pařížanky jogging opravdu potřebovaly), vypuknul budíček, zavoněla káva a nastala snídaně v trávě. Po ní byl zahájen výstup na věž věží. Kluci sice tvrdili, že chtějí obdivovat techniku výtahů, ale ukecal jsem je, že když výstup na Eifffelku, tak po svých. Zatímco se u výtahů tvořila pomalu fronta, vstup ke schodům byl jen pro nás. Asi bylo ten den v Paříži málo horolezců. Výstup jsme pojali profesionálně. První tábor jsme založili v prvním patře. Shora jsme se pokochali Paříží která procitala z ranního oparu, omývaná Seinou a vytyčili jsme směle směr pohybu osmičky. Ještě jsme zkontrolovali kluzná ložiska vodního čerpadla dopravujícího vodu až do posledního patra, opravdu technický skvost, fungující od samého postavení věže, a dokončili sestup. Spěchali jsme věda, že osmičku už svrbí pneumatiky.

Projdeme se pamětí

Začal koncert pro ruce a nářadí. Šíny trajleru dolů, ustavit, povolit třmeny kurtů, kurty smotat, vyndat obě střešní okna z Espace (za chvíli se dozvíte proč). Jakmile bylo připraveno, Mário provedl zážeh. Srdce osmičky jásavě ožilo, výfuk zavoněl spalinami bohaté směsi. Brzdovky zamrkaly. Pár vteřin na to se osmička po čtyřiceti letech dotkla dlažby jejího rodného města. Měla za toho radost. Její ventily ševelily za volnoběhu nějaký sladký francouzský šanson a ona sama se chvěla touhou vyrazit za krásami velkoměsta. Byla doma, po letech doma a na vlastních nohou. Už nebyla přivázaná na vleku. Chtěla se pohybovat kupředu, kupředu po silnici, kde jezdily statisíce jejích sestřiček, které nespatřila a z nichž většina už dávno a dávno odpočívá na automobilových hřbitovech.
Bohužel jen čtyři z nás se vešli do osmičky. Honza Stokuč se hned ujal řízení, Mário neváhal a skočil na sedadlo vedle něj. Anarki a Laco hupli na zadní sedadla. Ke staccatu ventilů osmičky se přidal baryton Espace.
Městem jsme se proplétali bez potíží. Pařížané jsou přátelští a zcela zjevně mají rádi osmičky. Osmička byla prostě středem pozornosti. Kdybyste tam vypustili ve stejnou chvíli celý cirkus Humberto, neměl by větší úspěch. Na každé křižovatce jsme byli vítáni a na přechodech pro chodce dostávala přednost. Díky ní místní policejní hlídka přimhouřila oči nad tím, že ze střechy Espace trčí bezprizorně dva lidé s foťákem a kamerou. Na Champs Elyssées se Mártymu podařilo zachytit okamžik, kdy všichni lidé koukají jen na ni. Ona byla doma, byla mezi svými a lidé Paříže na to nezapomněli. Možná také vzpomínali na své mládí, na své dětství a na chvíle, kde se ulicemi Paříže proháněly její sestřičky. Možná jim také něco připomněla...

Diskuse ke článku

Video:
Cesta do Paříže (6 MB)

Osmička v Paříži (11,5 MB)


 


Viktor Kazda


Galerie


Márty Hvězdář Mario vaří z vody
 Věčně usměvavý nebo spící Anarki Objektivu věčně unikající Vláďa Honza - jako vždy při chuti ;)
Jasně že nealko :-) Parta Hic na Věži Vítězný oblouk nás už očekává
Vítězný oblouk nás už očekává Účastníci zájezdu pod Eiffelkou Poslední okamžiky na vleku
Zážeh První dotek - Nezdá se vám, že se usmívá? První dotek
Pod Eiffelkou Uhádnete co to je? Champs Elyssées
Champs Elyssées Champs Elyssées Ne každý má v Paříži auto
Kamera - jede Champs Elyssées Champs Elyssées
Vysmátá posádka


Chtěl po vás někdy policicta úplatek?
Ne nikdy
Naznačil, že by chtěl
Ano, ale nedal jsem mu ho
Ano, dal jsem mu ho
Úplatek jsem sám nabídl
Máte zájem o členství v Renault Clubu? Informace a přihlašovací formulář najdete v sekci "Kontakt".


Link to old english version.