Když padne kosa na kámen

Renault Megane Classic

Snění

Od mlada jsem v podstatě neměl rád motorizmus. Jen krátké románky s jednostopými vozidly a sem tam dívka obepínající mi pevně pas. Pak přesedlání na otcovu Š125, která sloužila jen v krajní nutnosti. Sem tam nějaké půjčené auto, to abych převezl něco někam či někoho někam a nic víc. Jízdní kolo mně však provázelo od dětství. Počátkem let devadesátých se u nás začaly objevovat konečně kola o kterých jsem celý život snil, ta se kterými se dá projet všude. Od těch dob se stal bike mými lepšími nohami.

Pak jsem byli dva - stále na kolech, pak tři - stále na kolech. Když se však ukázalo, že náš první potomek není z ocele a bude desetkrát za sezónu marodit, přistoupili jsme na nutnost motorizace rodiny.

Osud tomu chtěl, že se nám dostal do ruky tchánův Renault Mégane, který jsme si již několikrát půjčili na cestu na dovolenou nebo na víkendové výlety. Bylo to auto, které mi poprvé přineslo potěšení z jízdy. Bylo skromné, milé a přinášelo i pocit bezpečí.

Měsíce plynuly a náš automobil vozil již čtyři pasažéry a čím dál víc se stával naším skutečným rodinným přítelem. Vím, že nejsem sám a budu mít patrně mnoho souputníků, kteří ví, co znamená jít po hádce v domácnosti umýt a navoskovat auto, nebo po špatném dni v práci si sednout za volant a vyrazit na odpolední jízdu po okreskách. Jednoduše osobní terapeut, jinými slovy - třeba relaxace.



Ten škopek nám nesmazatelně přirostl k srdci a začali jsem ho mít opravdu rádi.

Realita

Ten den, zmítán ještě kocovinou z bolesti hlavy a nekonečné virózy, jsem si řekl: Manželka je v práci, kluk ve školce a dceři jsem přečetl už všechny knížky, je načase se trochu provětrat - jdeme pro pečivo.

Vzal jsem dceru, tašku s lahvemi od piva a deštník, který patří do kufru auta, a v dobrém úmyslu vyšel před dům.

Na parkovišti jsem se u prázdného místa zarazil a chvilku se zamýšlel, jestli byla poslední slova manželky jedu na kole nebo jedu autem.

No, když mám obvykle používané klíče v kapse, tak jistě na kole – aha, parkujeme v ulici. Pár desítek metrů zpět to spraví, a pak - marné rozhlížení.....Tak přeci autem a zapomněla papíry doma, no jistě !

 Dal jsem se na cestu k obchodu, ale červík už hryzal a tak jsme se nakonec vrátili.
Telefon: "Jaks dnes jela do tý práce ? "
"No, na kole přece."
"Tak nám ukradli auto !"

Ten pocit jsem zažil před patnácti lety, když mi zmizel můj první bajk. Pořád se vracíte k prázdnému místu a nechce se vám uvěřit.

Volám 158 , a po přesměrování oznamuji, co vím, ......ne nebyl důvod k odtahu, ne auto jsme neparkovali jinde.....

Z druhé strany se ozvalo, že přijede hlídka k sepsání protokolu. Po třech a půl hodinách čekání mi ten zlý uvnitř našeptává: Hele neblázni, obvolat známé čórkaře a varovat je, aby uklidili zabere určitou chvíli, ten hodný ale ví, že všichni jsme lidi a snažíme se dělat svou práci dobře. Pak přijeli.

Cestou na stanici mi byla projevena zvláštní úcta, neboť jsem se dozvěděl něco ze zákulisí místní policie a vyslechl zasvěcený proslov.

“Jó to máte těžký, my víme kdo tady auta krade, víme i kdo je krájí, ale kriminálka s tím nic dělat nechce.“

...“Venco, krájí ještě Jóža?“
“No jo, krájí.“
...“To jsem si myslel.“
Nebylo mi lépe.

V prostorách místní policie mně přepadla nostalgická tíseň, vyvolaná stoletým rozpraskaným linoleem, oprýskanými stěnami a pár kusy socrealistického nábytku nejnižší kategorie. Všechny ty atributy pamatuji ještě z doby, kdy mi před dvaceti lety pokousal zdivočelý vlčák, jehož majitel po té spěšně ujel a já musel sepisovat protokol o neznámém pachateli.

Důležité záznamy si dělá četník propiskou na bílý papír, jen tak halabala, jako můj pětiletý syn. Pak lopotná práce na počítači kategorie, která se v současnosti vyskytuje nejčastěji u sídlištních kontejnerů.

V ty momenty vzpomínám na noblesní styl vyhlášených regionálních kradáků, jezdících v Mercedesech nejvyšších tříd a obalených zlatem jak včela pylem. Těch, na které je zákon už od dob totality krátký.

Ani mne nepřekvapuje vizionářská předtucha, jakéže to dostanu oznámení po ukončení dvouměsíčního pátrání, jež mi avizuje úředník s kvérem za pasem.

Odcházím.

Smíření

Nejsem typem člověka, který musí držet krok s dobou. Naopak, nejšťastnější jsem, když jsem obklopen věcmi známými, které mám rád a která mi léta slouží. Na nové kolo, které jsem si koupil s tím, že to jedenáctileté už si nezaslouží investice, padá druhým rokem ve sklepě prach a já stále krájím kilometry staříkem, jež se mnou prožil tisíce kilometrů - nedokážu se od něho odloučit.

Náš Renault jsem si hýčkal a bláhově jsem snil o tom, že bych byl nejšťastnější, kdyby nás provázel co nejdéle i za cenu mravenčí práce na údržbě a neodvratitelných periodických nákladů.

Když jsem opětovně zjistil starou pravdu, že všechno je pomíjivé, kupodivu mně to nijak zvlášť nezasáhlo. Bolest mi způsobuje pouze představa, jak ho několik odpudivých individuí s telecím zátylkem vede na porážku a v tratolišti oleje ho porcují na orgány. Dokážu si přestavit, že mi ta vize ještě párkrát vzbudí ze snu. Ve skrytu duše si však přestavuji, jak bude brázdit tisíce kilometrů krásné ukrajinské země, nebo se bude hýčkat polskými rovinkami či si bude nechávat zavdat rumunských horstev....kéž by sloužil nové rodině k plné spokojenosti.

Když mnou začínají cloumat bolestivé představy, vždycky mi vytane na mysli odpověď na mé oznámení o krádeži, zaslaném blízkému příteli: Je jasné, že je špatný den. Původně jsem ti nechtěl ani psát, že Alenka dnes umřela. Přeju Vám víc štěstí.

Alence nedokázali lékaři pomoci během dvouměsíčního vyhasínání plamene jejího života. Všichni to věděli, jak bylo předpovězeno, tak se i stalo.

Ten lepší ve mně mi říká: dokud děti zlobí, dokud se s manželkou hádáte, je dobře.

Mimochodem, nechcete někdo umýt auto ? 

Alef Papas




Chtěl po vás někdy policicta úplatek?
Ne nikdy
Naznačil, že by chtěl
Ano, ale nedal jsem mu ho
Ano, dal jsem mu ho
Úplatek jsem sám nabídl
Desatero účastníka dopravní nehody. 4. V případě nutnosti volej nejprve hasiče, záchrannou službu, pak policii.


Link to old english version.