Výměna kola v Norimberku
Měl rád auta, vystřídal jich v životě mnoho a díky tomu vznikly literární skvosty jako povídka Lincoln 1933 či cestopisná knížka Italské prázdniny. Auto je také hrdinou epizody textu „Mandarín s malýma očima“, který o Janu Werichovi napsal před lety Jiří Voskovec a ze kterého přinášíme úryvek.
Výměna kola v Norimberku
Než vraťme se k mandarínovi, kterému nic neujde. Přeháním. Jsou věci, které ušly - navždy. Ušla mu například všeobecně vžitá zvyklost, která opravdu nemá výjimek, že totiž každý šroub světa se utahuje vpravo a uvolňuje vlevo. To neví. A kdykoli ho civilizace postaví tváří v tvář šroubu, žádá mne můj přítel o radu. Aspoň kdysi tomu tak bývalo. Kdysi mi slepě věřil... Myslím, že se nemá slepě věřit. Nebo aspoň ne mně. Rozhodně ne ve věci šroubů. Říkal jsem prve, že není výjimek co do směru jejich vinutí. Lhal jsem, neboť o jedné výjimce vím a nemyslím, že na ni kdy zapomenu. Aspoň jeden šroub na světě se totiž utahuje nalevo a volňuje napravo. Mohu to odpřisáhnout, protože tento šroub se usadil na levé zadní nábě automobilu Marmon, kterým můj přítel mandarín a já jsme cestovali přes Německo. V Norimberku jsem píchl gumu. Levou zadní právě. Měli jsem za to, že shodit kolo z osy, nasadit rezervu a píchnutou pneumatiku dát na její místo, bude dílem jediného okamžiku. Bylo ještě brzy odpoledne a my hodlali přenocovat ve Štrasburku. I vyheverovali jsme zručně vůz a můj přítel nasadil na nábu obrovský klíč z masivního železa, který byl určen výhradně k tomuto účelu. Nasadil klíč a udeřil do jeho volného konce kladivem. Věren své víře, že každý šroub se uvolňuje napravo, nasadil ovšem klíč tak, že jeho volný konec směřoval vodorovně vpravo.
Zakročil jsem plnou vahou své šroubové autority:
„To víš, že to takhle utahuješ?“ podotkl jsem suše.
„Jak to, že utahuju?“ namítl mandarín.
„Dyť to jde! Kdybych to utahoval, tak s tím nehnu.“ A skutečně, šroub se po jeho úderu pootočil vpravo. Avšak moje důvěra v mezinárodní standardizaci šroubových závitů byla neoblomná.
„Jestli to jde, tak to znamená, že kolo nebylo pořádně utažený. Já ti v Praze říkal, abys to dal prohlídnout - to je nebezpečný.
Půjč to sem!“
Člověka, který ani neví, na kterou stranu zašroubovat žárovku, přece nenechám vyměňovat kolo. Přehodil jsem klíč a energicky na něj udeřil kladivem.
Šroub se hnul vlevo.
Podíval jsem se s pohrdáním na mandarína - ale vtom jela tramvaj. Stáli jsme tak těsně u kolejí, že tramvaj musela zastavit, my museli uklidit rozházené nářadí do automobilu a sebe za automobil, a i pak tramvaj jen taktak proklouzla podél našich blatníků. Řidič mezitím projevoval německy nelibost. Když tramvaj přejela, vrátil jsem se k dílu. Kupodivu, šroub se už nehnul, či aspoň ne tak, aby to bylo neozbrojenému oku patrno. Tloukl jsem do klíče, zpotil jsem se, bušil jsem do klíče, svlékl jsem kabát, mlátil jsem do klíče, vyhrnul rukávy, třískal jsem do klíče - marně. Třískal jsem já, třískal můj přítel, třískali jsme oba. Klíč z masivního železa se začal viditelně ohýbat. Šroub stál na svém. Mezitím jezdily tramvaje, každá z nich zvonila brzdila, pak zastavila. Každého řidiče jsme ujistili, že má dost místa, každý však projížděl podél auta hlemýždím tempem, nechtěje poškodit lak tramvaje o naše blatníky. A každý projevoval německy nelibost.
Později, za soumraku, když už všichni řidiči linky kolem nás projeli, vrátili se opačným směrem a znovu kolem nás projeli, vrátili se opačným směrem a jeli kolem nás potřetí a počtvrté, šlo už všechno hladce. To už jen z dálky zvonili, nebrzdili a bravurně se kolem nás mihli, ledva přívětivě kynouce. Zvykli si na nás. Stali jsme se součástí jejich každodenního života, jednou z norimberských památek. Mnoho turistů se na nás pamatuje.
Co chvíli se můj přítel vracel ke své původní tezi uvolňování šroubu napravo, ale bez výsledku. Šroub ustrnul. Přestal se točit na kteroukoli z obou stran. To jsme ovšem už dávno nebyli sami. Utvořil se hlouček Bavoráků, který záhy vzrostl v zástup Němců. Bušili jsme do klíče, tu vpravo, tu vlevo, jiskry lítaly, tramvaje zvonily a Němci halasili. Připadali jsem si jako dvojice lešetínských kovářů, kteří hrdě stojí u rodné kovadliny proti náporu cizáků. Blížila se krize. Němci kolem nás se začali štěpit ve dva tábory: Rechts und Links. Nevím, který z táborů se stal později zárodkem norimberského nacistického hnutí. Byla už tma, když přijeli specialisté z místní filiálky firmy Marmon, a zjistivše, že také šroubem nehnou, ukázali nám na jeho chromovaném okraji dvě hezounky vyryté šipky, jednu vpravo s nápisem OUT a druhou vlevo s nápisem IN.
Museli jsme vyměnit pneumatiku přímo na kole a odvézt vůz do dílny. Druhého dne k poledni jej vrátili. Než sundali to kolo, ulomili náš klíč, dva vlastní a vyvrkli ruku jednomu učedníkovi. My jsme si zatím prohlídli Norimberk, město, ve kterém vybledla prestiž poslední autority, kterou ve mně můj přítel ještě uznával.
Od té doby už nedbá mých rad a šroubuje nalevo, co hrdlo ráčí.
Jiří Voskovec